Můj příběh

Kdo jsem

marcelaJmenuji se Marcela Rozehnalová. Jsem lektorka školy lásky v rodině. Učím lidi poznávat a uvědomovat si hodnotu  a smysl svého života, hodnotu své lásky a své sexuality a principy a zákonitosti smysluplného života. Baví mě, když mohu lidem pomoci a když vidím, že jejich oči září. :)

 

marcelaPrvní klíčový okamžik v mém životě

Asi znáte malé děti, které sotva začnou mluvit, s vážnou tváří říkají, čím budou, až budou velké. Se mnou to bylo stejné. Už když mi byly dva roky, říkala jsem každému na potkání, že budu „tatínkova doktorka“. Tatínek pro mě byl po celý můj život hodně důležitý, ale to je samostatný příběh. Jednou vám ho budu vyprávět. Kupodivu jsem na rozdíl od většiny dětí svému „prvnímu povolání“ zůstala věrná.

 

Mé rozhodnutí jsem ztvrdila ve svých osmnácti letech den před přijímacími zkouškami na vysokou školu na pohřbu svého nejmilejšího profesora z gymnázia, pana profesora Holubáře, který nám kromě znalostí češtiny a němčiny s rodičovským srdcem předával  neskutečnou hloubku, moudrost, lásku a úctu k životu. Nikdy na něj nezapomenu. Zemřel předčasně na rakovinu a  pro nás všechny naprosto nečekaně. Jeho smrt pro mě byla velkým zlomem v mém životě. Tehdy jsem před Bohem, Nebem a zemí svatosvatě slíbila, že budu dělat vše pro to, aby lidé jako on nemuseli umírat předčasně. Tím byl můj osud zpečetěn

Ten rok jsem se na medicínu nedostala, přestože jsem přijímačky udělala na výbornou. V mých kádrových materiálech bylo červenou tužkou napsáno: „Otec vyloučen z KSČ.“ Mé výsledky a touha pomáhat lidem tehdy (v roce 1980) nikoho nezajímaly.  Nastoupila jsem do nultého ročníku. Pracovala jsem jako uklízečka na interním oddělení v motolské nemocnici 220 hodin měsíčně a  připravovala se na přijímací zkoušky na další rok. Byla to pro mě nesmírně cenná zkušenost. Poznávala jsem medicínu „zdola“. Viděla jsem lidské utrpení a  přinášela světlo a  pohlazení tam, kde byl smutek z opuštění, bolest a prázdnota. Když jsem později pracovala jako lékařka, mnohem více než léky jsem léčila svou pozorností, pohlazením a vlídným slovem.

 

Cesta od medicíny k neziskové organizaci

Na fakultě dětského lékařství jsem patřila mezi nejlepší studenty. Milovala jsem obory, kde šlo o život – o jeho počátek nebo konec. Vždy mě fascinoval život –jeho zrození – neonatologie – nebo jeho završení – obory, kde často medicína byla již bezmocná – hematologie, onkologie, dětská neurologie. V těchto těžkých okamžicích, kdy rodiče stáli tváří v tvář smrti svého milovaného dítěte, se vždy odehrávalo něco, co přitahovalo mou pozornost a budilo ve mně směs hlubokého soucitu a posvátného respektu k něčemu, co nás přesahuje. Teprve později jsem pochopila, že je to tajemství celého smyslu našeho pozemského života.

V pátém ročníku medicíny jsem se vdala za svého milovaného manžela.  V prvním semestru šestého ročníku se vážnou konkurencí mé lásky k medicíně  stala láska k našemu prvorozenému synovi Martinovi. Skloubit studium a dítě nebylo vůbec snadné. Poslední ročník jsem si rozložila do dvou a těsně po promoci jsem porodila druhé dítě – dceru Janu.  Teprve potom jsem si naplno užívala svého mateřství a tři roky jsem byla s  dětmi doma.

To vše asi rozhodlo o mém novém nasměrování. Po třech letech jsem hledala místo s ohledem na rodinu. Vždy jsem měla vášeň pro dětskou klinickou medicínu, ale osud mě od ní pomalinku –aby to moc nebolelo – odsouval. Po absolvování povinného předatestačního kolečka na různých odděleních jsem začala pracovat v IKEMu (Institut klinické a  experimentální medicíny), kde jsem zakládala autotransfúzní jednotku pro pacienty před operací srdce. Bylo to poprvé v historii české medicíny, kdy  pacienti s nemocným srdcem opakovaně podstupovali odběr 500 ml krve.

Práce mě bavila, protože mě vždycky bavili lidé. Dělala jsem vše – lékařku, sestru, laborantku i uklízečku. Vše bylo v začátcích. Žádná velká technika, která přišla až později. Ale pacienti mě měli rádi a  já je. Chodila jsem je pak po operaci navštěvovat a oni za mnou při každé kontrole chodívali a měli radost, že mi mohou přivézt kapra, kterého chytili, med, ořechy nebo zeleninu z vlastní zahrádky. Z té doby mám mnoho hezkých příběhů a vzpomínek.

Po mé atestaci se personální situace na oddělení změnila. Nemohla jsem práci dělat v souladu se svým svědomím, tak jsem dala přednost novému pracovišti –laboratorní práci na virologii v ÚHKT (Ústav hematologie a krevní transfúze). To bylo ještě dál mým původním ideálům. Neměla jsem už ani dospělé pacienty, zato ale skvělé kolegy.

V této době jsem v rámci celoživotního vzdělávání účastnila studia na FFUK-katedře psychologie ročního kurzu „Příprava na manželství a rodičovství“ a jakýmsi řízením osudu školení lektorů programu „Free Teens“  – prevence HIV/AIDS, pohlavních chorob a těhotenství dospívajících.

Program i jeho autor – americký lektor Richard Panzer z New Jersey mi naprosto učaroval. Od prvního okamžiku mi bylo jasné, že to je to, co chci a budu dělat. Bylo rozhodnuto. Vrátím se k dětem a budu jim přednášet. Budu je učit znát hodnotu jejich života, lásky a sexuality. A tak jsem téměř ze dne na den odešla z medicíny a založila neziskovou organizaci, která se stala mým dalším dítětem.

 

Vždy jsem věděla, co chci

Když jsem si v roce 1980 podávala přihlášku na vysokou školu, napsala jsem si do dotazníku, který zkoumal můj zájem, hned čtyři možnosti – dětskou medicínu, psychologii, pedagogiku a DAMU. Tatínek se na mě tehdy rozčílil, že jsem úplně blbá, že je to „každej pes jiná ves“, že nevím, co chci a že takhle se nedostanu nikam. Mýlil se. Všechny čtyři školy měly jedno společné – to nejpodstatnější – práci s lidmi.

A já jsem si před pár lety uvědomila, že dnes vlastně dělám všechno, co mě lákalo  a zajímalo.. Moje práce s dětmi a mladými lidmi v sobě zahrnuje trochu medicíny, trochu psychologie, trochu pedagogiky a také trochu i toho divadelního umění. A navíc mi došlo, že tím, co dělám, plním i slib, který jsem kdysi v den pohřbu mého středoškolského profesora, dala Nebi…

 

marcelaMiluji svou práci

Moje práce je mou vášní. Miluji lidi a  zvláště pak děti a mladé lidi. Mladí lidé představují budoucnost naší země, naší krásné planety. A do budoucnosti je třeba investovat. Měla by být dobrá a zdravá. Za sedmnáct let práce s dětmi a dospívajícími jsem se hodně naučila. Děti nejsou špatné. Jsou naším odrazem. Nikdo není ani úplně dobrý ani úplně špatný. Jen děláme dobrá nebo špatná rozhodnutí. Vždy jsou to ale ta nejlepší rozhodnutí, jaká jsme schopni učinit v dané době, za daných okolností, s informacemi a naší vnitřní výbavou, kterou máme k dispozici tady  a teď.

Jsem šťastná, když pracuji s dětmi, dospívajícími, rodiči nebo učiteli a když vidím, jak se jim odkrývají nové dimenze života a nové možnosti řešení obtížných životních situací, když se navyšuje jejich schopnost být pánem svého života za jakýchkoli okolností, rozhodovat o svém životě a nést za svá rozhodnutí plnou zodpovědnost. Je to úžasně osvobozující a naplňující.

 

 

Nové možnosti

Říká se, že všechno zlé je pro něco dobré. Pro mě neexistují prohry. Existují jen nové možnosti. Vždy, když něco končí nebo se přestává dařit, otevírá se cesta pro něco většího, lepšího, smysluplnějšího.

V neziskové organizaci CEVAP (Centrum etické výchovy a prevence sociálně patologických jevů – www.cevap.cz) pracuji osmnáctým rokem. Za tu dobu jsem v živých přednáškách oslovila více než 30 000 dětí a dospívajících a přes 3000 učitelů, metodiků prevence a sociálních pracovníků.

Přednáším dětem a dospívajícím, organizuji a lektoruji odborné semináře pro učitele, metodiky prevence, sociální pracovníky, připravuji a lektoruji programy pro manželské páry a rodiče, poskytuji poradenství a konzultace, jsem lektorka Školy lásky v rodině.

Druhým rokem vedu českou pobočku světové neziskové organizace WFWP – Women´s Federation for World Peace (Federace žen za mír ve světě – www.wfwp.cz)

V průběhu mé práce v neziskových organizacích jsem porodila další dvě dcery – Aničku (2002) a Adélku (2009). Obzvláště když byly děti malé, bylo hodně těžké skloubit práci a  rodinu.

Osud neziskových organizací v České republice není jednoduchý, obzvláště když člověk pracuje v oblasti prevence a výchovy. V průběhu let v CEVAP jsem si uvědomovala, že jsem stále více zahlcena byrokracií a administrativou, která mě nebaví a odsává mi energii, kterou chci věnovat do toho, co umím  -  do přímé práce s lidmi. V posledních dvou letech jsem dokonce pracovala zadarmo, častokrát ve dne v noci. Začala jsem být zoufalá. Cítila jsem, že takto už to dál nejde, že staré způsoby přestávají fungovat.

Marcela RozehnalováNechtěla jsem to ale vzdát. Nechtěla jsem „své dítě hodit přes palubu“. Hledala jsem cestu. A jak je známo, kdo hledá, najde. „Hledejte a naleznete, ptejte se a dostanete odpověď, klepejte  a bude vám otevřeno“, řekl kdysi před 2000 lety jeden moudrý muž. :-)

A tak jsem se dostala k on line podnikání. Začala jsem se učit nové cesty a těším se, že své bohaté vnitřní zdroje, své odborné poznatky a zkušenosti ze své letité praxe budu moci sdílet a že budou pomáhat desetitisícům, statisícům a miliónům lidí.

Zajímají vás oblasti, které jste našli na mém webu? Máte otázky a nenašli jste na ně odpověď? Neváhejte a ozvěte se mi.

S láskou a v úctě k vaší jedinečnosti Marcela Rozehnalová